úvod národní slavnosti aktuálně média o nás mistr Jan Hus 12 inspirací kontakty mapa akcí
logo projektu Jan Hus 600
 

Životopis Mistra Jana Husa

Mládí Mistra Jana Husa

Mistr Jan Hus se narodil asi v roce 1371 v Husinci u Prachatic v nepříliš majetné rodině. Přesné datum jeho narození není známo; v úvahu přicházejí roky 1364 – 1375, obvykle se udává rok 1371. Hus se sám o sobě zmiňuje k roku 1414 v „Knížkách proti knězi kuchmistrovi“, že mu ještě není padesát let: „…a já ještě nehřeším padesát let po křtu; neb mi ještě nenie padesáti let.“ Pro Husinec u Prachatic svědčí, kromě jiného, i to, že nad Husem držel ochrannou ruku mistr Křišťan z Prachatic a notář Mikuláš z Prachatic nazývá Husa svým kompatriotem, tedy spolukrajanem. V úvahu přichází i Husinec u Prahy, protože existuje záznam o Janovi z Husince, který se přihlásil k vysvěcení na kněze v roce 1400 a píše se Jan Michalův z Husince, kraj Boleslavský. Žadatelé se však nepřihlašovali z místa, odkud pocházeli, nýbrž z místa, kde momentálně bydleli nebo působili.

Husův otec se nejspíše jmenoval Michal, o matce víme od samotného Husa, že „matka má mě učila řiekati: Amen, tak bóh daj.“ Z prosby Husovy před smrtí, aby mistr Martin dal syny jeho bratra na řemeslo, můžeme usuzovat, že Hus měl nejméně jednoho bratra, který měl alespoň dva syny.

Máme také, zhruba od roku 1480, tradici, že Husova matka vedla malého Husa z Husince do Prachatic do školy. Říká se také, že cestou několikráte poklekla a modlila se za něho k Bohu.

Hus do roku 1400 (vysokoškolské studium, počátky Betlémské kaple)

Předpokládaná doba odchodu mladého Jana Husa z domova a zároveň chvíle jeho příchodu do Prahy nastala mezi lety 1386 – 1390. V hlavním městě království se nazýval nejprve „Janem z Husince“ a teprve později psal své jméno ve tvaru „Jan Hus“. Tříleté studium na fakultě svobodných umění, představující základ systému vzdělání na pražské Karlově univerzitě, ukončil Hus roku 1393 dosažením první akademické hodnosti, titulu bakaláře svobodných umění. Hus se nespokojil s tímto výsledkem, zůstal členem univerzity a směřoval k vyšším stupňům akademických hodností.

V roce 1396, asi v polovině třetí desítky let svého života, pak vykonal mistrovské zkoušky a stal se mistrem svobodných umění.

Mistr Jan Hus byl poté čekatelem řádné profesury, pro niž univerzitní statuta předepisovala další dvouleté zkušební období. Tehdy se Hus mimo jiné blíže seznámil s názory oxfordského reformátora Jana Viklefa (†1384), které výrazně ovlivnily jeho následný myšlenkový vývoj. Roku 1398 dokončil pro svou potřebu opisy vybraných Viklefových textů. Téhož roku získal jako erudovaný člen univerzitní obce nejspíše další zajímavou příležitost pro uplatnění svých schopností. Nalezli bychom ho velmi pravděpodobně v poselstvu krále Václava IV., které se podílelo na setkání českého panovníka, zastávajícího v té době zároveň stále ještě důstojenství krále římského, s francouzským králem Karlem VI. v Remeši.

V roce 1398 Mistr Jan Hus zároveň konečně pronikl na fakultě svobodných umění do skupiny mistrů, kteří pravidelně přednášeli žákům a měli významné slovo při organizování odborné činnosti fakulty. Postupně se vypracovával na čelného představitele českého „univerzitního“ národa.

Významným centrem akademického života českého univerzitního národa se kromě příslušné koleje stala již před polovinou devadesátých let Betlémská kaple, založená roku 1391. Činnost Betlémské kaple souvisela s nadacemi podporujícími české studenty a zároveň se zde poskytoval prostor českým kazatelům, spjatým s univerzitou, k šíření reformních myšlenek mezi laickou pražskou veřejností. Mistr Jan Hus poznal kapli nejprve jako zbožný návštěvník a posluchač kázání, později, od 1402, jako její dlouholetý duchovní správce a kazatel. Aby však tohoto postavení mohl dosáhnout, musel se nejprve stát příslušníkem kněžského stavu.

Pravděpodobně nedlouho po dosažení mistrovského stupně v oboru svobodných umění se Mistr Jan Hus, vedle svých dalších univerzitních aktivit, začal připravovat pro kněžskou dráhu studiem na teologické fakultě Karlovy univerzity.

Bakalaureátu teologie dosáhl Jan Hus až v průběhu prvního desetiletí 15. století. V té době si již vydobyl uznání jako zkušený vysokoškolský pedagog a známý kazatel.

Nižší stupeň svěcení – jáhenství – získal Mistr Jan Hus asi ve věku třiceti let v dubnu roku 1400 a na kněze byl vysvěcen pravděpodobně před červnem 1401. Začalo nové období jeho života.

Život členů pražské akademické obce

Středověká univerzita byla instituce, rozvíjející se v Evropě od 12. století a opírající se nejen o dědictví antické vzdělanosti, ale též o vzory komunit středověkých městských obcí a cechovních řemeslnických korporací. Pro společnou obec učitelů a studentů se vžil pojem „universitas“.

Existence pražské univerzity jako první středoevropské vysoké školy byla právně zajištěna v letech 1347 – 1349 souborem privilegií papeže a Karla IV. jako krále a císaře. V době svého největšího rozkvětu byla univerzita tvořena čtyřmi fakultami – svobodných umění, teologickou, lékařskou a právnickou, která se posléze transformovala do samostatné právnické univerzity. Hmotné zabezpečení studentů i univerzitních profesorů bylo vázáno na kolejní instituce (kolej – collegium), materiálně zajištěné pomocí výnosů z darovaných vsí či z jiných nadání a spjaté s domy, v nichž sídlili členové univerzity.

Když Mistr Jan Hus zpětně kriticky hodnotil svoje univerzitní začátky v Praze, připomínal prvotní materiální pragmatický cíl svého snažení: „Protož já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ (Knížky o svatokupectví, ed. A. Gregor, Praha 1954, s. 59). Ačkoliv stojí tento cíl v rozporu s pozdějšími Husovými ideály, odhaluje Husova otevřenost pravdivě existenční jádro úsilí chudých studentů, k nimž Hus bezpochyby patřil.

Politické události v závěru 14. století

Doba, v níž Jan Hus studoval, nebyla v rozměru českých zemí ani v evropském měřítku rozhodně žádnou idylou. Problémy, provázející vládu krále Václava IV., narůstaly. Král se dostával do stále hlubšího konfliktu jak s nejvyšším církevním hodnostářem v zemi, pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (†1400), tak i s nejmocnějšími feudály, tvořícími skupinu vyšší šlechty. Spor s Jenštejnem byl ještě přiostřen kontrastem povah obou soupeřů: proti králi, neodepírajícímu si různé radosti luxusního dvorského života, stál asketický arcibiskup s mystickými sklony, uplatňující tvrdě církevní autoritu.

Významný zdroj rozporů se nalézal též v bezprostředním králově okolí, kde ve dvorském prostředí získávali stále větší vliv Václavovi oblíbenci z řad nižší šlechty na úkor příslušníků vyšší feudality. Porušení křehké mocenské rovnováhy vedlo až ke střetnutí mezi členy lucemburské dynastie. Mocenskou hru proti slabému Václavovi rozehráli jeho příbuzní – bratranec moravský markrabě Jošt a nevlastní bratr uherský král Zikmund.

Prožitek tísně a trvalého zhoršování poměrů u lidí Husovy generace mohl být umocňován i dalšími negativními jevy, k nimž patřilo opakování morové epidemie, kořistění a zvůle loupeživé šlechty, či stupňování xenofobie, vybíjející se v protižidovském pogromu. Dobová realita se jevila ještě tíživější ve srovnání s ideálem uplynulé doby vlády císaře Karla.

Reformní kořeny a počátky Betlémské kaple

K plodům reformních snah doby Karla IV. patřila kazatelská kritika morálních výstřelků osobností, které měly být ostatním duchovní autoritou. Více než vyhlášený rakouský kazatel Konrád Waldhauser (†1369) oslovil jazykově české obyvatelstvo Prahy svými kázáními jeho následovník Jan Milíč z Kroměříže (†1374), který se vzdal slibné kariéry královského úředníka a kanovníka svatovítské kapituly, aby se mohl plně věnovat kazatelskému poslání. Jeho asketický život, výmluvnost, odvaha a vytrvalost, s jakými vystupoval a odhaloval zlořády jako projevy apokalyptického Antikrista, mu získaly mnoho příznivců i četné nepřátele. V místě zrušených pražských nevěstinců budoval zbožný útulek pro napravené padlé ženy s kaplí, nesoucí příznačně zasvěcení sv. Máří Magdalény, a příbytkem pro žáky budoucí kazatelské školy. Dostal se však do soukolí kanonického procesu, v jehož průběhu zemřel. Aktivita Milíče a jeho žáků přerostla v opravné hnutí, jehož vnější projevy byly sice potlačeny, ale zanechalo trvalou stopu.

K významným osobnostem, hlásícím se k Milíčovu odkazu, patřil Mistr Matěj z Janova (†1394). „Mistr pařížský“, jak byl Matěj zván pro svou mimořádnou studijní průpravu na pařížské univerzitě, otevřel ve svém díle „Pravidla Starého a Nového zákona“ řadu témat, která byla později reformací rozvinuta. Téma boje s pokrytectvím, zosobněným v démonické postavě Antikrista, šlo ruku v ruce s důrazem na Písmo svaté. Matěj dále rozvedl Milíčovu myšlenku o častém přijímání večeře Páně tak, že účastí na svátosti eucharistie podmínil správné přijímání slov evangelia. Mistr Matěj, zastávající vážený úřad pražského svatovítského kanovníka, se nikdy nedostal do přímého konfliktu s autoritou církve. Když byl roku 1389 donucen k odvolání některých svých názorů, podřídil se arcibiskupskému soudu.

Betlémská kaple byla založena v roce 1391 péčí bohatého staroměstského kramáře (obchodníka) Kříže a významného dvořana krále Václava IV., rytíře Jana (Hanuše) z Mühlheimu. Kramář Kříž poskytl pozemek pro stavbu a dvořan Hanuš zřídil nadání (hmotné zabezpečení) pro českého kazatele. Z návodu žáků Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova dal dvořan Hanuš nové kapli biblický název Betlém – tedy „dům chleba“, aby ji představil jako místo sycení křesťanů duchovním pokrmem – slovem božím. Duchovní správce kaple byl povinen především dvakrát denně česky kázat pro obecný lid v každém církví slaveném dni, (v době adventní a postní pak jen ráno, tak, aby věřící nezdržoval od návštěvy bohoslužeb v jejich farnostech). Kaple byla zasvěcena památce „Neviňátek“ či „Mláďátek“, tedy novorozeňat, pobytých králem Herodem, jejichž svátek byl slaven 28. prosince. Kramář Kříž se stal mecenášem kaple jako obdivovatel Milíčův. Dvořana Hanuše, pocházejícího ze slezské Vratislavi, zjevně k myšlence duchovní kultivace českého prostředí přivedla jeho manželka, česká šlechtična Anna Zajícovna z Hazmburka.

Povinnost výběru správce kaple přešla podle zakládací listiny na tři mistry z Karlovy koleje, rodem Čechy. Činnost kaple byla podporována četnými odkazy a postupně při ní vyrůstala i kolej pro české studenty. Dispozice kaple představovala nečleněný sál o rozloze 798 m2 a tato prostora pojala až 3000 návštěvníků, reprezentujících asi 1/13 obyvatel všech pražských měst!

Kaple se nacházela v té části Starého Města, kde žilo množství jazykově českého obyvatelstva a byla situována i do blízkosti bývalého centra Milíčova reformního úsilí nazývaného dříve Jeruzalém. Činnost Betlémské kaple tak propojovala mecenášství českých dvořanů krále Václava, kriticismus představitelů českého univerzitního národa a české pražské měšťanské prostředí s odkazem reformního díla Milíčova okruhu.

Léta 1400 – 1409

Od svého vysvěcení Hus také často kázal. Jsou doložena jeho kázání v letech 1401 - 1402 v kostele sv. Michala na Starém Městě. Není sice jasné, že by byl při tomto kostele oficiálně ustanoven, ale faktické působení zde je nesporné. Zřejmě po dohodě s místním farářem Bernardem dostal k dispozici kazatelnu. Tento kostel je tedy také významnou památkou českých duchovních i kulturních dějin.

Do Betlémské kaple se Hus dostal zcela neplánovaně. Známý kazatel Štěpán z Kolína na své místo rezignoval. Po určitém jednání, které nevyznívalo vždy pro Husa příznivě, se Hus nakonec stal přece jen betlémským kazatelem. Zůstal jim pak plných 10 let. V tomto okamžiku ještě nikdo netušil, k jak důležitému kroku nejen v životě Husově, ale i v dějinách celého českého církevního reformního hnutí došlo. Církevní působení univerzitních mistrů, pokud byli vysvěceni na kněze, bylo celkem obvyklou záležitostí.

Na Husa zřejmě upozornil druhého spoluzakladatele Betlémské kaple Jana z Mühlheimu další její spoluzakladatel, kupec Kříž. Po nezbytné proceduře a dobrozdáních z univerzity (byl zde i protikandidát) byl Hus nakonec 14. března 1402 ve svém úřadě potvrzen generálním vikářem pražského arcibiskupa Ojířem.

Husova činnost v Betlémské kapli narážela od počátku na řadu formálních potíží, neboť v případě Betlémské kaple nešlo o farní kostel. Hlavním problémem se staly možné příjmy. Hus se nakonec dohodl s farářem farnosti sv. Filipa a Jakuba, do které Betlémská kaple patřila, na odškodném. Problém tu existoval už od založení kaple, byl řešen, ale ukázalo se, že to není dostatečné.

Zvláštní postavení Betlémské kaple se mělo stát i v budoucnu problematickou záležitostí, která bude účelově použita proti jejímu kazateli. Hus se stal v krátké době velmi populárním kazatelem. Kázal latinsky i česky, podle posluchačů, kteří se shromažďovali pod jeho kazatelnou. Materiál, používaný v kázáních, je naprosto obvyklý. Hus cituje Písmo a církevní autority, na které se jeho pravověrný katolík odvolává. V jeho pojetí je tradice pramenem Božího zjevení, ale čím dál tím více měří tuto tradicí tím, co obsahuje Písmo svaté. Většinou postupuje tak, že snaží za každou cenu dokázat, že autority – Otcové a učitelé církve – nejsou v rozporu s tradicí. Problém svrchovanosti Písma, který později u Husa tak tragicky vyvrcholil, se zde sice již rýsuje, ale nestojí v popředí.

Husova kázání v Betlémě jsou oblíbená proto, že se dotýkala aktuálních témat. Do jisté doby (k onomu zlomu dochází v letech 1408 - 1410) je Hus dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost. Neboť i král i arcibiskup usilovali – každý svým způsobem – o církevní i společenskou reformu.

V letech 1402 - 1403 se tedy Husova kariéra začíná slibně rozvíjet. Současně se však polarizují stanoviska. Důležitou roli nejen v Husově životním příběhu, ale i v dějinách české církevní reformy, má anglický reformátor John Viklef (1330 - 1384). V zápase o Viklefa se nakonec ukázal nejen rozpor, ale i jádro problému.

Některá filozofická díla Viklefova byla známa v Praze již koncem 14. století. Znal je i Hus a se zájmem je studoval. Nebyla však díla všechna, zejména teologická, která byla v ostatním světě i ve Viklefově vlasti zdrojem velkých polemik.

Někdy v r. 1402 - 1403 přináší dva významné Viklefovy spisy Dialogus a Trialogus do Prahy z Oxfordu Husův univerzitní kolega a později i druh v utrpení Jeroným Pražský. Stejně jako celá řada dalších událostí se i tento mezník nedá přímo určit a časově je možno jej odvodit jen z celkového kontextu.

Na počátku 15. století dochází i v evropském měřítku znova k diskusi o názorech Jana Viklefa. Čím byl Viklef tak aktuální a pro tehdejší církev nebezpečný? Určitě ne tím, že zastával vyhraněný filozofický realismus (že tedy obecné pojmy mají své konkrétní předobrazy). Horší bylo, že Viklef učil (v souladu s jinými mysliteli té doby), že světští páni mohou v církvi nastolit pořádek tehdy, když v ní není a když sama toho není schopna. Viklef vyslovil také tehdy velmi provokativní tezi, že kdo není ve stavu milosti, nemůže vládnout (ve spise o světském panování De civili domino z roku 1376). Neurčil však blíže, jak se určí, kdo je, nebo není ve stavu milosti. Byl to právě Viklef, kdo také mohutně zaútočil na církevní tradici, jejíž normativní úlohu v podstatě popřel. Podle něho tradice není pramenem Božího zjevení. Jediným měřítkem pro církevní učení i praxi je Bible, Písmo svaté. Tyto názory vyslovil ve spisech De Ecclesia (O církvi), De veritate sacrae scripturae (O pravdě Písma svatého) a De potestate papae (O moci papežské), které byly psány v letech 1377 - 8.

Snad nejvíce provokoval Viklef svým učením o Večeři Páně, které s ním ovšem Hus nikdy nesdílel. Viklef se v otázce přijímání přikláněl k tzv. remanenci, to jest k tomu, že nezdůrazňoval přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, ale klade důraz na duchovní přítomnost Kristovu, která je těmito živly symbolizována.

Právě v roce 1403 došlo k důležitému kroku, který měl fatální dopad na další Husův život. Mistr pražské univerzity, Němec pocházející ze Slezska Jan Hübner, podal pražské arcibiskupské kapitule 24 článků z Viklefova díla, které byly odsouzeny již dávno předtím v Londýně, a přidal k nim dalších 21 vět z Viklefova díla, které sám vybral. Požadoval, aby toto učení bylo odsouzeno i v Praze.

Arcibiskupští úředníci se obrátili s prosbou o dobrozdání na pražskou univerzitu, kde se konala v květnu 1403 na toto téma bouřlivá disputace. Čeští mistři většinou Viklefa hájili proti ostatním. Vedle Husa pro Viklefa horlivě vystupoval Stanislav ze Znojma a zejména Štěpán Páleč. Nicméně na univerzitní disputaci byl Viklef odsouzen, neboť čeští mistři byli v menšině.

Od této doby se stává Viklefovo učení nesmírně důležitým katalyzátorem, který povede obě strany (které se budou ovšem personálně měnit) na nesmiřitelné pozice. Ve vypjaté atmosféře r. 1403 píše Stanislav ze Znojma spis De corpore Christi (O těle Kristově), kde se přiklání k Viklefovu učení o remanenci, které je ovšem z hlediska tradičního pohledu církve velmi diskutabilní.

I když Hus byl již mistrem svobodných umění a vysvěcený kněz, neměl ještě zdaleka vystudovanou teologii. Teologii mohl totiž studovat právě až po absolutoriu svobodných umění. Kdy ji začal přesně studovat, nevíme. V každém případě toto studium bylo velmi zdlouhavé. Pravděpodobně na podzim 1404 dosáhl teologického bakalaureátu a mohl začít přednášet vedle filozofie také teologii. Zde se jednalo o výklad některých epištol z Nového zákona a o výklad Žalmů. Tyto výklady, dodnes zachované, umožňují nahlédnout do způsobu, jak Hus pracoval s Biblí.

Zajímavou postavou v Husově životním příběhu je pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburku (arcibiskupem 1402 - 1411). Obvykle se o něm v souvislosti s Husem hovoří posměšně (dal spálit přece později Viklefovy knihy, kterým příliš nerozuměl). Nebyl sice velkým teologem, ale s reformou církve to myslel upřímně. Chtěl zlepšit život kléru, vystupoval proti různým pověrám. Právě Hus měl být a skutečně byl arcibiskupovým pomocníkem v těchto jistě správných snahách.

Několikrát za sebou byl Hus z vůle arcibiskupa kazatelem na shromážděních (synodách) pražského kléru. Bylo tomu tak v letech 1405 - 1406 - 1407. Na těchto shromážděních tvrdě kritizoval pokleslé mravy duchovenstva a vybízel k nápravě. Kázání se zachovala a jsou jedinečným vhledem do Husových reformních snah.

Velmi důležité je Husovo kázání k univerzitě, které přednesl jako její rektor u příležitosti výročí úmrtí Karla IV. v r. 1409. I když tato slavnostní řeč je v duchu dobových projevů spíše sbírkou citátů, Hus dává vřele najevo svůj vztah k zakladateli univerzity i k vědcům, kteří ji pomáhali budovat.

Zprvu bezproblémový vztah s arcibiskupem se začal záhy komplikovat. A právě zde působilo i Viklefovo učení. Arcibiskup např. v r. 1406 zakazuje Viklefovo učení o svátosti oltářní. To se ještě Husa příliš nedotklo, neboť v této otázce nesmýšlel stejně jako anglický reformátor. V letech 1407 - 1408 se postupně začíná Hus s arcibiskupem rozcházet. V r. 1407 je Hus ještě synodním kazatelem, na univerzitě začíná vykládat soubor církevního učení v podobě výkladů k Lombardovým Sentencím. Tyto sentence jsou základní teologickou příručkou pro budoucí kněze.

Arcibiskupovi nebylo jistě příjemné, že Hus přenesl kritiku církve ze synod a z univerzity na betlémskou kazatelnu. Výrazem těchto reformních snah bylo, že Hus napsal několik mešních písní a dále české traktáty Devět kusů zlatých (podle cizí předlohy), o Sedmi smrtelných hříších, snad i Zrcadlo hříšníka menší.

Faráře a mnichy pak popudil latinským spiskem, namířeným proti vžitým formám zbožnosti Contra imaginum adorationem. V r. 1408 padají proti Husovi první obžaloby u pražské konsistoře. Formálně je obžalován z toho, že je viklefista. Jedním z důležitých mezníků byl rok 1408. Univerzitní mistři v květnu odmítli vykládat Viklefa jako kacíře. Arcibiskup si dal předložit jejich díla, vydal prohlášení, že v nich nic kacířského nenašel, ale Hus byl neustále u něho svými kolegy v duchovní správě z kacířství obviňován. Arcibiskup nakonec začíná Husa podezírat, že je opravdu se vším všudy stoupencem Viklefovým. Pražské duchovenstvo a mniši se cítili velmi pobouřeni tím, že se Hus také dotkl otázky tzv. odúmrtí, což byl také zdroj velkých církevních zisků. Napsal totiž české pojednání O braní odúmrtí, které je datováno přibližně právě do této doby.

Léta 1409 - 1412: Začátky Husova procesu

Před koncem roku 1408 se na mezinárodní politické scéně rozvířila složitá otázka odstranění papežského schismatu, trvajícího již 30 let. K odstranění dvojpapežství a opětného získání církevní jednoty svolali kardinálové koncil do Pisy. Jejich snaze byl nakloněn i král Václav IV, ale jeho úsilí na univerzitě podporoval jen národ český, zatímco tři ostatní národy, bavorský, saský a polský, odporovaly. (Univerzitní národy nebyly výrazem národnostní jednoty - byla to sdružení členů univerzity pocházejících z určitých územních celků.) Vyjednávání dlouho nikam nevedlo, a proto se král Václav rozhodl - z podnětu českých mistrů, mezi nimi i Husa - změnit poměr hlasů na univerzitě tak, že český národ měl mít napříště tři hlasy a cizí národy dohromady jen jeden. Stalo se tak 18. ledna 1409 tzv. Dekretem kutnohorským. (Husova účast při jednání v Kutné Hoře není prokázána, ale jeho podíl na vydání Dekretu je uznáván.) Někdy koncem r. 1408 nebo počátkem r. 1409 vydal arcibiskup příkaz k odevzdání Viklefových knih ke zjištění, zda v nich jsou obsaženy bludy. Navíc byly vyhlášeny zákazy kázání ve Viklefově duchu, a tím byl postižen Hus jako kazatel v Betlémské kapli. Proti tomu se odvolalo pět pražských studentů k papežskému stolci. Synoda z června 1409 oficiálně vyhlásila povinnost odevzdat Viklefovy knihy. A v prosinci téhož roku vydal papež bulu, jež plně vyhověla přáním arcibiskupa, zvláště pak ho zmocnila, aby si dal knihy Viklefovy předložit, aby zmizely z očí věřících. Současně papež zakázal kázání na soukromých místech, čímž měla být postižena právě Betlémská kaple.

Bula však nebyla v Praze respektována a kázání neustala. Proti ustanovením papežské buly protestovala i pražská univerzita. Synoda z června 1410 obnovila příkaz k odevzdání knih a nařídila jejich spálení.

Proti tomu podal Hus spolu s několika dalšími účastníky žalobu k papežské kurii. Tímto podáním se Husova záležitost dostává před papežský soud.

Arcibiskup vyhlásil proti apelantům klatbu. A 16. července 1410 dal arcibiskup knihy skutečně spálit. Hus proti spálení napsal útočný spis De libris haereticorum legendis (O četbě kacířských knih). Na univerzitě ve dnech 27. července až 6. srpna 1410 vystoupil Hus a s ním dalších pět mistrů, nedbajíce hrozeb klatbou, s obhajobou šesti Viklefových traktátů.

K papežské kurii došly brzy i žaloby arcibiskupovy na Husa, který byl obviněn z hlásání bludného učení a pobuřujícího kázání. Spor byl svěřen do rukou kardinála Colonny (pozdějšího papeže Martina V., zvoleného v Kostnici).

Soudce kardinál Colonna předvolal Husa na soud ke kurii. Hus vyslal do Itálie své prokurátory v čele s právníkem M. Janem z Jesenice, aby usilovali o zproštění z osobní citace. Sám se k soudu nedostavil a zůstával doma zatím v poměrném bezpečí.

V soudním řízení proti Husovi podali Husovi prokurátoři stížnost proti soudci Colonnovi pro předpojatost. Přesto soudce vyhlásil proti Husovi na jaře 1411 klatbu pro nedostavení se k soudu. Proces u soudu pokračoval a Hus byl obviňován dalšími žalobami.

V Praze se zatím prohluboval konflikt mezi arcibiskupem a Husem, na jehož stranu se stavil i sám král Václav IV. Pod tlakem krále ustanovená komise s prominentními účastníky rozhodla ve prospěch Husův a arcibiskup byl donucen k ústupu a závazkům, že se zasadí o zrušení klateb na Husa. Hus se vždy dovolával platnosti této dohody, která jej ospravedlnila, ale arcibiskup ji nedodržel, v září ji odmítl a ujel z Prahy. Na cestě ke králi Zikmundovi do Uher jej stihla v Bratislavě smrt. Tím, že se nenaplnila dohoda s arcibiskupem, se Husovo postavení zhoršilo.

V Římě se změnil soudce. Místo kardinála Colonny převzala řízení sporu čtveřice kardinálů, kteří svěřili rozhodnutí kardinálu Zabarellovi, arcibiskupu florentskému, vynikajícímu právníkovi. Nezaujatý a juristicky přesný soudce byl připraven Husa zprostit osobní přítomnosti na soudu, ale byl odvolán, aniž mohl řízení dokončit.

V létě r. 1412 byl zahájen prodej odpustků vyhlášených papežem Janem XXIII. na válku proti neapolskému králi Ladislavovi. Proti tomu vystoupil Hus ve velké disputaci na univerzitě, odsoudil kramaření odpustky i papežovu válku.

Při protiodpustkových bouřích v Praze byli popraveni tři mladí lidé - první oběti husitského hnutí. Hus v tu dobu ztrácí podporu krále Václava. A znovu hájí Viklefa proti novým útokům.

Proces u papežského soudu pokračoval pro Husa nepříznivě. Jeho obětavý obhájce Jan z Jesenice je sám obžalován z kacířství a zatčen. Sice se mu podařilo uprchnout, ale jeho další činnost ve prospěch Husův je znemožněna.

Nový soudce kardinál Pietro degli Stephaneschi vyhlásil proti Husovi zostřenou klatbu. Šlo však stále jen o Husovo nedostavení se k soudu, zatím nebylo rozhodnuto ve věci samé, tedy o Husově bludných názorech. Proti klatbě vynesené papežským soudem se Hus odvolal přímo k Ježíši Kristu jako k nejspravedlivějšímu soudci. Tímto činem Hus ve skutečnosti odepřel církevnímu soudu jeho výsostnou pravomoc. Bylo to porušení jakýchkoli soudních pravidel, protože se Hus obrátil na Ježíše Krista, instanci, kterou kanonické právo nezná. Hus se od té doby nikdy nezbaví výtky, že porušil soudní řád. Hus je donucen hrozbou interdiktu odejít z Prahy.

Po svém návratu z Itálie, kde získal titul doktora práv na univerzitě v Bologni, prokazuje Husův právní poradce M. Jan z Jesenice ve velkém projevu na univerzitě neoprávněnost klatby nad Husem. Hus v tuto dobu pobýval na venkově, a to pod ochranou svých šlechtických příznivců. Kázal a také psal své velké polemické traktáty.

Léta 1412 – 1414

Jedno z útočišť po odchodu z Prahy nalezl Hus zřejmě na hradě Egerberku, který se vypíná nedaleko vsi Lestkov na jižním břehu Ohře. Hrad v té době vlastnil Mikuláš Augustinův, řečený Bohatý, zastávající úřad nejvyššího písaře.

Pod ochranou mocného příznivce zde Mistr Jan krátce pobýval na přelomu let 1412 – 1413 a zahájil v tehdy přepychovém sídle práci na české Postile.

Na počátku roku 1413 byl již Hus opět v Praze a hovořil o dalším postupu ve své při se šlechtickými přívrženci. Jeho opětovná kázání v Betlémské kapli však vzbudila rozruch, takže se raději stáhl a ve volném čase dokončil Knížky o svatokupectví, v nichž, opíraje se o názory Viklefovy, podrobil tvrdé kritice kupčení s církevními úřady a odsoudil jakoukoliv směnu „duchovní věci za neduchovní…“. Poslední věty napsal, jak sám udává, na „hromnice“ (2. února) „léta tisícieho čtyrstého třinádctého“.

Od jara 1413 se Hus sbližoval s významným šlechtickým politikem Čeňkem z Vartenberka, který od roku 1414 vykonával úřad nejvyššího purkrabího pražského a od roku 1412 byl poručníkem nezletilého Oldřicha z Rožmberka, dědice rozsáhlých statků ležících především v jižních Čechách. Pan Čeněk se stal předním Husovým přívržencem a ochráncem. Svůj příklon k Husovu výkladu božího zákona snad manifestoval i pořízením skvostně zdobené Bible, jejíž písař se částečně přidržel nejstaršího českého překladu Písma a částečně již druhého a třetího překladu, odrážejícího husitský přístup ke stěžejnímu křesťanskému textu. Výzdoba rukopisu, jehož vznik odborníci kladou do let 1414 – 1420 a obsahujícího též Husův Menší výklad na desatero, sepsaný po roce 1412, prozrazuje přímou souvislost s uměním dvora Václava IV.

Sílící kampaň proti Husovi si vynutila, aby betlémský kazatel nalezl místo, v němž by se cítil bezpečně. Pan Čeněk z Vartenberka mu na jaře či v létě 1413 vyhlédl jihočeský Kozí hrádek, který drželi bratři Jan a Ctibor z Kozí.

Zde, nedaleko Sezimova Ústí, psal Hus svá vrcholná díla a vydával se kázat do blízkého i vzdálenějšího okolí. Sám o tom vydal svědectví: „Prvé sem kázal v městech i v uliciech, ale nyní káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst i vsí…“ Není vyloučeno, že Hus, zaštítěný ochranou pana Čeňka, kázal i na blízkých rožmberských hradech Příběnicích a Choustníku.

Na Kozím hrádku měl pracovitý Hus dostatek času nejen kázat, ale také promýšlet svá stanoviska a psát texty zásadní povahy. Není vyloučeno, že právě zde dokončil své stěžejní latinsky psané dílo De ecclesia (O církvi), v němž prohlásil za skutečnou církev Kristovu všechny věrné křesťany předurčené ke spasení, nikoliv institucionální církev v čele s papežem. Tato práce později výrazně přispěla k Husovu odsouzení v Kostnici. K českému laickému publiku se obracel česky psanou Postilou, souborem kázání, dokončených na Kozím hrádku 27. října 1413.

Ani ve venkovském exilu nezapomínal Hus na své pražské posluchače a milovanou Betlémskou kapli. V červnu 1413 se tu nakrátko opět objevil a dokončil zde české zpracování latinského spisu De sex erroribus (O šesti bludiech), zvěčněného posléze na stěnách kaple.

Mezi obdivovatelky Jana Husa náležela také šlechtična Anna z Mochova, která roku 1414 ovdověla po smrti svého muže Jana, příslušníka z rodu Vítkovců a majitele Sezimova Ústí. V tomto poddanském městě, v sousedství Kozího hrádku, Hus zřejmě od dubna 1414 pobýval a 26. června téhož roku zde dopsal spis O hřieše.

Bezprostředním důvodem Husova odchodu ze Sezimova Ústí kolem poloviny července 1414 bylo zřejmě rozšíření epidemie pravého moru. Našli se však i pomlouvači, kteří tvrdili, že Hus byl z kraje vyhnán. Hus jednomu z nich, pobývajícímu pravděpodobně na Bechyni, rázně odpověděl: „…velmi mne žádají v tom kraji, v němž sem kázal… A oznámiv jim pravdu boží, již jsem do jiného kraje se přibral proto, abych tu pravdu také ohlásil.“

Poslední venkovský azyl nalezl Hus pod ochranou vlivného šlechtice a vratislavského hejtmana Jindřicha Lefla z Lažan na hradě Krakovci u Rakovníka. Byl to přepychový hrad, vybudovaný na konci 14. století stavebníky královské huti Václava IV. pro panovníkova přítele Jíru z Roztok. V odlehlé krajině, stranou hlavních cest, měl mistr Jan zajištěno pohodlí i bezpečí.

Už v jarních měsících roku 1414 vybídl nový římský král Zikmund Lucemburský prostřednictvím českých šlechticů Jana z Chlumu a Václava z Dubé Mistra Jana Husa k účasti na obecném koncilu svolaném do říšského města Kostnice na počátek listopadu. Konkrétní odpovědi se však nedočkal.

Teprve v létě, když se Zikmund obrátil na svého bratra Václava IV., se pozvání začalo řešit nejen v Husově okruhu, ale také v královské radě. Hus se po určitém váhání rozhodl, navzdory varovným hlasům, pozvání přijmout. Koncil, jehož cílem bylo prosadit reformu římské církve, odstranit papežské schizma a posoudit věroučné záležitosti, pokládal Hus za veřejnou tribunu, na níž seznámí zástupce všech křesťanských zemí se svým pojetím církve a božího zákona.

Ještě předtím, než se vydal na cestu, si dal pořídit notářské opisy důležitých dokumentů a skupina vlivných šlechticů vymohla na pražském arcibiskupovi Konrádovi z Vechty prohlášení, že neví o žádném Husově kacířství.

Hus v Kostnici - odsouzení a smrt

Odstranit církevní rozkol měl podle dohody mezi papežem Janem XXIII a králem Zikmundem všeobecný koncil, svolaný do jihoněmecké Kostnice. V průvodu krále Zikmunda byli i dva čeští páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé, kteří přinesli Husovi výzvu krále Zikmunda, aby se pod královskou ochranou vydal do Kostnice, a mohl tak obhájit pověst svou i českého království. Stále sílící přijímání Viklefových myšlenek bylo důvodem obviňování českého království z rozmáhajícího se kacířství. Hus sám sice opětovně tvrdil, že byl odsouzen za kázání proti hříšnému kněžstvu, ale jeho domácí oponenti to vyvraceli a prohlašovali, že se tak stalo pro obhajoby odsouzeného heretika Viklefa. Hus po delším váhání se rozhodl do Kostnice odjet.

Ke své obhajobě v Kostnici se Hus připravoval velmi pečlivě. Jednak koncipoval své projevy, které doufal přednést, jednak různé dokumenty pro jeho obhajobu shromažďoval jeho právní poradce M. Jan z Jesenice, který pro něj sestavil i přehled dosavadních procesních aktů.

Hus doufal, že bude moci přednést připravenou "Řeč o míru". Nadějí Husovy bezpečnosti byl slib krále Zikmunda, že mu poskytne ochranný glejt. Ten mu byl skutečně vydán, ale Hus jej obdržel až v Kostnici. Pod tlakem koncilu král nakonec svou záruku odvolal.

Hus se vydal na cestu do Kostnice 11. října 1414 z hradu Krakovce. Během cesty se nesetkal s žádným protivenstvím a do Kostnice dorazil bezpečně 3. listopadu 1414. V Kostnici se Hus ubytoval po svém příchodu v ulici sv. Pavla u vdovy Fidy blíže městské brány.

Koncil kostnický byl do té doby největším shromážděním církevních hodnostářů, ale také místem politických zájmů, kde se setkávali i významní představitelé světské moci. Byl však také místem, kde hledali svůj prospěch i různí příživníci a dokonce i nekalé živly.

V Praze mezitím M. Jakoubek ze Stříbra zahájil podávání večeře Páně pod obojí způsobou. To bylo pro církev nepřijatelné, protože to znamenalo porušení liturgické jednoty. O kalich se začaly vést ostré polemiky.

Hus nejprve váhal, zda má přijímání pod obojí schválit, ale v Kostnici v posledních dnech své volnosti s ním souhlasil a napsal kvestii, která je doporučuje.

Na svobodě pobýval Hus v Kostnici jen krátce – pětadvacet dní. 28. listopadu byl zatčen a na svobodu se již nikdy nevrátil. Za mřížemi (vystřídal několik vězení) psal Hus drobné traktáty, některé dokonce na prosbu svých žalářníků, a udržoval tajně korespondenci se svými přáteli a průvodci v Kostnici Nepříznivými znameními pro Husa bylo nové odsouzení Viklefa a také zákaz přijímání pod obojí. Takto se vyslovil koncil.

Hus byl v Kostnici opětovně vyslýchán. V čele soudu stál kardinál Pierre d´Ailly, rozhodný odpůrce Husových názorů. Proti všem pravidlům řízení proti kacířům byly - na přání krále Zikmunda – Husovi povoleny tři veřejné výslechy. Hus byl konfrontován se články vybranými z jeho spisů, zvláště z traktátu De Ecclesia (O církvi), a pokoušel se je hájit. Neuvědomil si patrně, že se nekoná scholastická disputace, na kterou se připravoval, nýbrž trestní řízení pro kacířství. Ač byla jeho obhajoba statečná, dopustil se některých netaktických výroků.

Nejhoršími protivníky a žalobci Husa byli čeští účastníci koncilu, zvláště jeho někdejší přítel M. Štěpán z Pálče, jenž proti němu sestavoval žalobní články. Po skončení koncilu se nesměl vrátit do Čech a odešel do Polska.

Ze žaláře psal Hus své poslední dopisy přátelům v Kostnici i domů do Čech. Tyto listy jsou velmi krásné a ukazují Husův vřelý vztah k lidem. Jsou adresovány především univerzitě, věrným Čechům (se známou větou „Také vás prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy Boží každému přáli“) či jednotlivým mistrům nebo šlechticům. V posledním listě z 5. července 1415 Hus píše: „Bóh s vámi! A rač vám dáti odplatu věčnú, že jste mi mnoho dobrého činili… Také prosím, aby dobře živi byli a Boha poslúchali, jakož jste slýchali. Králové, mé milostivé paní, děkujte ode mne ze všeho dobrého, jež jest mi činila. Čeledi své pozdravte, i jiných věrných přátelóv, jichž nelze jest popsati. Prosím také všech, aby za mě Pána Boha prosili, u jehož svaté milosti skóře se shledámy s jeho svatú pomocí. Amen. Psán list v čakání odsúzenie na smrt v žaláři, v okovách, jež úfám, trpím pro Boží zákon. Pro Boha, nedajte hubiti dobrých kněží! Mistr Hus, v naději slúha Boží“ (Sto listů M. Jana Husi, ed. B. Ryba, Praha 1949, str. 248).

Husovi byla nabídnuta velmi umírněná formule odvolání, o kterou se přičiní jeho někdejší soudce a také nyní člen soudu kardinál Zabarella. Hus odmítl s odůvodněním, že nemůže odvolat něco, co nehlásal. Je tedy považován za zatvrzeného, zbaven kněžské hodnosti a odevzdán světskému soudu k potrestání.

6. července 1415 byl Mistr Jan Hus odveden na popraviště a upálen. Popel z hranice byl pak vysypán do Rýna.

Post Scriptum

Zpráva o Husově upálení vyvolala v českých zemích mezi přívrženci betlémského kazatele nebývalé vzrušení, ústící v projevy smutku, lítosti i nevole. V Betlémské kapli uspořádali Husovi stoupenci tryznu, vzpomínkové akce se pak každoročně opakovaly dne 6. července. K Husově památce se přihlásila pražská univerzita, šlechta z Čech a Moravy protestovala 2. září 1415 proti Husovu odsouzení a popravě stížným listem, adresovaným kostnickému koncilu. Pečeti k několika vyhotovením textu přivěsilo 452 příslušníků nižší i vyšší šlechty, na nejčelnějších místech nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka a moravský zemský hejtman Lacek z Kravař. Husovo potrestání a smrt list prohlásil za „věčnou hanbu a skvrnu nejkřesťanštějšího Království českého a nejjasnějšího Markrabství moravského a nás všech…“.

Kostnický koncil protesty českých šlechticů nevyslyšel. Necelý rok po Husově smrti, dne 30. května 1416, byl na stejném místě jako betlémský kazatel upálen jeho přítel, oblíbenec pražských studentů a výmluvný filozof Mistr Jeroným Pražský. Oba muže, Husa a Jeronýma, začali jejich přívrženci uctívat jako světce.

Z doprovodné knihy o výstavě „Mistr Jan Hus 1415 – 2005“, konané na Pražském hradě. Kolektiv autorů pod vedením J. B. Láška a P. Čorneje (redakčně upraveno a kráceno).