úvod národní slavnosti aktuálně média o nás mistr Jan Hus 12 inspirací kontakty mapa akcí
logo projektu Jan Hus 600
 

Řekli o Husovi

David Loula, kazatel a spisovatel

Jan Hus je jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin, která dodnes oslovuje současníky především svojí odvahou zvolit si dobrovolnou smrt kvůli svému přesvědčení a víře. Husův skutek sebeobětování „pro pravdu“ po staletí inspiruje k osobní statečnosti a pevnosti v osobních hodnotách. V soutěži České televize o největšího Čecha se Hus umístil na sedmém místě, tedy mezi první desítkou největších Čechů. Přesto však průměrný obyvatel České republiky nezná Husovo učení, jeho základní hodnotová východiska a nadčasový odkaz jeho života a myšlení. Šestisté výročí od jeho upálení v Kostnici v roce 2015 je významnou příležitostí k seznámení mladé generace Čechů s aktualizovaným obsahem Husova poselství. Jan Hus přinesl nejen českému národu čtyři základní nadčasové hodnoty, které svým životem hájil, pro které žil a pro které i zemřel.

1. Lidská důstojnost – Hus vracel lidem jejich hodnotu tím, že poukazoval na jejich rovnost bez ohledu na společenské postavení, vzdělání, majetek, krásu a vliv. To, že je člověk bohatý, vysoko postavený či krásný neznamená, že má větší hodnotu než ten, kdo tyto věci nemá. Tímto důrazem na lidskou důstojnost zakládající se na skutečnosti a víře, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, se Hus stal nejoblíbenějším kazatelem své doby a jeho popularita daleko přesahovala hranice českého království. Hus vycházel z předpokladu, že člověk, který si sám sebe váží, dokáže si vážit také druhých lidí a začne jednat v souladu s vědomím své hodnoty v každodenních vztazích. Vědomí vlastní identity posiluje morální a hodnotový profil daného člověka, takže se nesnižuje k špatným vzorcům chování. „Važ si důstojnosti své duše a zachovávej ji v čistotě.“ (Dcerka)

2. Svoboda – Svoboda je jednou ze základních hodnot demokratického systému, kterou zaručuje právo demokratických zemích nejvyšším dokumentem – ústavou. Svoboda je vnější (občanská, politická), ale také je svoboda vnitřní – svoboda od strachu, svoboda žít jiným stylem než většinová společnost či svoboda od strachu z bolesti a smrti. Hus přinášel svými myšlenkami a svým působením osvobození společnosti od církevního systému, který církevními klatbami udržoval lidi v poslušnosti, strachu a mlčenlivosti. Hus se přirovnává k huse, která poznala, že klatba nemá nad ním právní moc a začala létat a jejím příkladem také mnozí další byli osvobozeni od nesvobody a začali svobodně létat. Hlavním osvobozujícím prvkem byla Husovi pravda, která má moc přinášet lidem svobodu: „Hledej pravdu, poslouchej pravdu, uč se pravdu, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí.“ (Výklad víry)

3. Život v pravdě – Nejde jen o to pravdu znát, ale v pravdě žít. Nejde jen o teorii, ale více jde o praxi. Nejde o to, zda známe pravdu, ale zda jednáme podle pravdy. Nejde o to, zda máme pravdu, ale o to, zda pravda má nás. Husovi byla pravda absolutní hodnotou, kterou neurčil člověk, ale Bůh v Bibli. Proto si této pravdy cenil velice vysoko, dokonce ji považoval za důležitější než vlastní život. Více mu záleželo na obnově společnosti a církve než na správném poznání. Považoval za důležité pravdu poznávat, ale především žít v souladu s poznanou pravdou. Hus prezentoval životní styl života v pravdě – života v ryzosti, upřímnosti a opravdovosti. Života, kde přetvářka, faleš a pokrytectví nemá místo ani v případě, že cena za život v pravdě bude vysoká. Dnes se klade důraz na integritu osobnosti, na autenticitu, což jsou v podstatě synonyma pro opravdovost, kdy je osobnost člověka celistvá, není rozporu mezi vnitřním přesvědčením, mluvením a životem. „Žijte podle poznané pravdy, která nade vším vítězí a mocná je až na věky.“ (List pražské univerzitě 27.6.1415)

4. Víra ve vítězství pravdy – První československý prezident T. G. Masaryk si zvolil Husovo heslo Pravda vítězí jako určení českého národa a proto toto slovo dodnes vlaje nad Pražským hradem na prezidentské standartě. Ke stejnému vyznání se hlásil i prezident Václav Havel, který ho rozšířil na Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Co bylo Husovi tou pravdou? Především Bible, Boží slovo a pak sám Ježíš Kristus. Proto, když měl na mysli Krista, psal Pravdu s velkým písmenem. Hus byl přesvědčen, že pravda může být na nějaký čas poražena, ale nakonec přesto zvítězí. Tato jistota ho vedla k vědomí, že i prohra může vést ke konečnému vítězství pravdy. Skutečný vítěz není ten, kdo druhého potlačí a přemůže, ale ten, kdo hájí správnou věc. Tak se morálním vítězem stává ten, kdo byl poražen. Nejde o sebe prosazování a lidský souboj o moc a postavení, pokud někdo věří, že pravda vítězí, nemusí bojovat vlastní silou, aby pravdu prosadil. „Vítězí, kdo bývá poražen, protože jemu neuškodí žádné těžkosti, pokud ho neovládá žádná špatnost.“ (List mistru Janu Kardinálovi z Rejštejna, červen 1413). „Pravda má tu zvláštnost, že čím více ji k zemi zatlačují, tím více povstává a čím více ji zastiňují, tím více září.“ (List Pražanům, listopad 1412) - David Loula.

Jiří Spěváček, historik

„Husovi kostničtí soudcové, vybraní kardinálové a přední evropští teologové, nebyli zaslepení a prostoduší fanatici. Značná část z nich usilovala o radikální změny uvnitř církve (…). Šlo tu přímo o výkvět evropské teologické a filosofické scholastické učenosti, jež se tváří v tvář utkala s českým mistrem. A přesto je všechny Hus převyšoval hloubkou své nezlomné morální síly a sociálně etické citlivé a opravdové víry. Husovi soudcové věděli až příliš dobře, že Hus je v zásadě pravověrný křesťan a katolík. Chápali však zároveň nebezpečnost dosahu jeho sociální kritiky v oblasti politické, hrozbu skrytou ve společenském dosahu jeho učení.“ - Jiří Spěváček.

Z doprovodné knihy o výstavě „Mistr Jan Hus 1415 – 2005“. Kolektiv autorů pod vedením teologa a církevního historika J. B. Láška a historika P. Čorneje

„Než odešel na podzim roku 1412 z Prahy, učinil Hus něco, co z něj udělalo skutečně reformátora. Svoji při nesvěřil ani králi, o jehož vrtkavé a pochybné povaze věděl, ani papeži, ke kterému se odvolával již předtím a který jej pronásledoval, ani koncilu, v jehož objektivitu nevěřil. Odvolává se ke svému osobnímu Spasiteli a soudci, k Ježíši Kristu. V tomto bodě překračuje obvyklé zvyky a ruší v západní církvi zažitou tradici. Kanonické právo církve, vyrostlé z antického římského právního dědictví v symbióze se západní církví (a ovšem i na Východě, ale zde nebyl vývoj identický), takovou instanci prostě nezná.

Hus se tak navrací do prvních staletí církve a chová se jako ti, kdo ve víře zakusili vzkříšeného Ježíše Krista, který byl pro ně nejvyšší autoritou. I když můžeme mnoho diskutovat o ostatních Husových teologických názorech a jejich konformitě či rozchodu se standardní římskou ortodoxií, v tomto bodě se Hus od zavedených norem naprosto výrazně odlišuje. Proto je správné a nikterak diskriminující, že papež Jan Pavel II. se nesnažil Husa konformně interpretovat, ale označil jej za reformátora církve (1999). Husovo odvolání z roku 1412 přímo k Ježíši Kristu má pro reformaci ve světovém měřítku podobný symbolický význam, jako Lutherovo přibití 95 tezí v r. 1517 na dveře zámeckého kostela ve Wittenberku.“ Z doprovodné knihy o výstavě „Mistr Jan Hus 1415 – 2005“, konané na Pražském hradě. Kolektiv autorů pod vedením J. B. Láška a P. Čorneje

David Loula, kazatel a spisovatel

Osobnost Jana Husa je známá a uznávaná v mnoha zemích světa, Hus se především stal pro celý svět symbolem boje za pravdu a spravedlnost. Husova dobrovolná smrt na hranici v Kostnici inspirovala mnoho dalších lidí k odvážnému hledání pravdy a připravenosti přinášet pro tuto cestu oběti. Dodnes zůstává Hus velkou výzvou pro současníky, právě v době ekonomické, politické, morální a duchovní krize společnosti ukazuje lidem směr a dává naději do budoucnosti skrze nadčasové hodnoty, které svým životem vyznával a pro které žil a umíral.

Mnoho významných osobností se o Husovi vyjádřilo s velkou úctou. Zde přinášíme několik výroků slavných lidí, kteří vyjádřili Husovi obdiv.

Jan Amos Komenský

A pro tu naději, národe český a moravský, tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po svých předcích byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala... to všecko tobě zcela odkazuji a odevzávám. Zejména napřed, milost k pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou M. Husa našeho ukazovati začal Pán... Sumou, všecky své pozůstalosti, jako popel po svém shoření, tobě, vlasti milá, poroučím, abys sobě z něho luh k smývání špin dítek svých připravila; jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil.

Tomáš Garrigue Masaryk

Kostnickou hranici živí a obživuje lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka. Úkolem českého člověka myslícího jest neztratit z mysli a srdce základního rázu naší reformace, neztratit jejího podkladu náboženského a tím také postihnout pravý základ našeho národního programu obrodního. Husova reforma právě proto, že byla náboženská, měla tak hluboký a veliký dosah a takový vliv; proto myšlenka Husova nakonec zvítězila, třebaže s počátku všichni byli proti ní, všichni proti jednomu. Obrození naše musí být obrození duše, - obrození musí být novým životem celého člověka, musíme opět a cele hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, mluvit pravdu, držet se pravdy, bránit pravdu až do smrti. V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svědomí osvobozené – padl, ale zvítězil. To uvolnění individuálního svědomí náboženského a mravního, ten boj pro pravdu: „Stůjte v poznané pravdě,“ to je význam Husův a jeho díla. To je význam reformace. Hus – to je program nám a celému světu. Náš národ nešel s Husem za požitkem a hmotou, šel za duchem, a také my chceme zase podle Husa duchovně žít. Stůjte v poznané pravdě - braňte pravdy až do smrti – to je velké naučení Husovo a naučení z jeho života. Oslavujeme dnes mučedníka; ale chceme, aby už nebylo mučedníků.

Karel Havlíček Borovský

Aby celý náš národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce.

Josef Pekař

Musíme nepochybně hotovit se k obraně – ta ovšem bude záležeti na naší neoblomnosti mravní, na naší síle kulturní a hospodářské – vzpomínáme-li minulosti, abychom posílili se jejími velkými vzory, hledejme to, co opravdu spojuje a posiluje. V tom smyslu volám světlé památce Husově: Sláva!

Erasmus Rotterdamský

Hus byl sice upálen, ale nebyl přemožen – Exustus, non convictus.

Martin Luther

Hus je mrtev, avšak žije – Mortuus, sed vivus. Aniž jsme to věděli, všichni jsme husité – Sumus omnes Hussitae ignorantes.

Jan Milíč Lochman

Proto souvisí u Husa právě pravda vědění s pravdou jednání, s vírou jako věrností a důvěrou.

Jiří Sobek, kastelán na hradě Krakovci

Hledíme-li dnes na hrdé zříceniny kdysi tak směle pojatého, velkolepě výstavného sídla hradu Krakovce, možná někteří zateskníme po časech, odžitých hluboko uvnitř minulých generací. V přítomné době, nebo chceme-li, čase, je velice zatěžko pochopit modernímu člověku mohutnost duchovních, ale i zevních proudů, které skrytě i viditelně tekly a tečou ve své mohutné plodnosti napříč tisíciletími, budujíce na své pouti tradice, úspěšně odolávajících dosavadním pokusům odhalit cele jejich tajemství.

Přijměme pozvání alespoň do krátkého vypravování o dnech, kdy se protivníci a ohrožovatelé pravdy jak duchovní tak světští, horšili a soptili a o kterých píše Mistr Jan Hus v Postile, „Koho chopí, an Kristovu pravdu přímo vyznává, toho proklínají, pohánějí, vypovídají, hrdlují, mučí i žalářují i usmrcují,“ o dnech, kdy Jindřich Lefl z Lažan mocný pán na Krakovci a v Náchodě a královský hejtman ve Vratislavi, choval nepokryté přátelství k Mistru Janu Husovi i skýtá jemu útočiště a ochranu právě zde, na Krakovci. Ze ztajené duše hradu povstává obraz Mistra Jana a zpřítomňuje jeho přemýšlení o pravdě boží. Tady na tom hradě, česky hodně psával, aby český duch a řeči nehynuly. V těchto zdech, sepsal svoji Obranu neboli Knížky proti knězi kuchmistrovi, v níž velmi jadrně dokazuje, že i nejhorší člověk je lepší než ďábel a dodává, že „kletba papežská nemůže mu škodit, leč by k ní se přidružila kletba boží.“ Odtud vyjížděl do okolních vsí a městeček kázat, napadaje pokrytectví, lakotu, prostopášnost i svatokupectví, ale projevuje se i jako láskyplný pastýř duší, …. „a kudyž se kolvěk obrátil, tam po něm lidé v zástupích šli a jeli a na vozích se všech stran k němu vezli.“ Zde na Krakovec, mu páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé doručili výzvu krále Zikmunda, aby se dostavil do města Kostnice ke koncilu. Jeho věrní přátelé opatřili mu potají opis protokolu, na jehož základě se proti němu vedla žaloba. Odtud pak posílal v červenci 1414 obranné listy proti křivým udáním od svých nepřátel v jazyce českém, latinském i německém, vybízeje každého, kdo ho viní z kacířství, aby přednesl žalobu před arcibiskupem. Odtud též žádá a prosí krále Zikmunda, aby byl souzen veřejně, dokládá k tomu, že sice ví, jak těžké protivenství od nepřátel ho čeká, ale že je hotov „vydati každému počet ze své víry“ a vše podstoupit, třeba podniknout i smrt za uznanou pravdu.

V srpnu 1414 přebývá Jan Hus několik dní v Praze, a na Krakovec se vrací s písemným osvědčením o nevině (není shledán kacířem), které mu vydal v Praze právě přítomný papežský inkvizitor Mikuláš Condemone. Taky sám arcibiskup pražský Konrád z Vechty, dává písemné svědectví, že ne on, nýbrž papež ho obviňuje z kacířství. Počátkem října zaslal Hus Pražanům z Krakovce srdečný list, ve kterém lituje, že se s nimi nemůže osobně rozloučit a vysvětlit jim křivé obžaloby, vedené proti němu českým duchovenstvem a žádal je, aby se nelekali a nermoutili, bude-li odsouzen, neboť je jim předem známo, proč se tak událo.

Zde na Krakovci, přes všechna varování, v něm dozrává pevné rozhodnutí, podrobiti se veřejnému výslechu na kostnickém koncilu. V předposlední den svého pobytu na Krakovci 10. října 1414 napsal dojemně vroucí a tklivý testament nejmilejšímu žáku, mistru Martínkovi z Volyně, s přiloženou prosbou, aby toho listu neotvíral, leč by si byl jist, smrtí Husovu. Dne 11. Října 1414 za velikého nářku a kvílení svých posluchačů, opouští Mistr Jan Hus hostinný útulek na Krakovci a za doprovodu pánů, Václava z Dubé, Jana z Chlumu, Petra z Mladenovic a mnohých dalších jiných Čechů a jezdců stavu panského a rytířského, vydává se na cestu, ze které se již nevrátil. Jeho ctitel Ondřej Polák loučil se s ním slovy: „Bóh buď s tebú, mistře, zdá mi sě, že sě nevrátíš.“ Ke koncilu osobně došel „téhož roku v sobotu po svátku Všech svatých“ pod bezpečným glejtem uherského krále Zikmunda. Zde byl lstivě zajat a uvržen do tuhého žaláře. Ve vězení mistr Jan Hus „maje zmužilého ducha, volil raději zemříti než schvalovati zločinné nezřízenosti zkázonosného kněžstva.“

Na Krakovec, posílá ještě Mistr Jan Hus vzkaz, v památném listě psaném v kostnickém žaláři ze dne 29. června 1415 panu Jindřichu Leflovi z Lažan, jenž zní: „Pane Henrichu Lefle, buď dobře živ s svú manželkú a děkujiť z dobrodějstvie, Bóh buď tvá odplata.“ Dne 6. července roku 1415 sbor kostnický nedbaje Kristových slov: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 15,12) a „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1), dychtivě vydal Mistra Jana Husa, hotového bakaláře svatého bohosloví, světské moci k upálení na hranici, coby zatvrzelého kacíře. „Druhého dne měsíce září téhož roku velmoži, páni šlechtici a vladykové Království českého a Markrabství moravského, napsali tomu kostnickému koncilu stížný list o nespravedlivém a nešlechetném odsouzení mistra Jana Husa, kazatele evangelia, na smrt, a přivěsili naň své pečetě, jak se slušelo.“ S velkou vážností, začíná vlnobití Husových myšlenek vířit Evropou. Jsou, v nich silně vtiskly zvyklosti a obrazy skutečnosti života.

Zemřeli již dávno všichni odpůrci a ti, kdož ho násilnou smrtí sprovodili ze světa, chtěje tak zničit vše smrtelné s ním spojené. Mistr Jan Hus, navzdory tomu je podnes živ, pravdu uhájil inkoustem i mluveným slovem a nadobro stvrdil vlastním životem. Jeho myšlenky nejsou udušeny a tak, tímto vykonaným dílem, ční nad svými nepřáteli a mluví k svému národu dnes, zrovna tak jako před staletími. - Jiří Sobek, kastelán na Krakovci